O normálnosti

Ve čtvrtek jsme byla ve třídě.. kde to bylo dost drsný, surový, tvrdý.. 30 děti ve třídě.. ne jen kluci ale i holky.. čekali na chybu druhýho, častovali ho hned smíchem, vulgarismy a vzájemnými nadávkami..Hmm začali jsme se bavit jak mi v tom je.. že to jen poslouchám, vlastně se mne to netýká a není mi v tom hezky, poslala jsme jim co se mi odehrává v těle.. stažený solár, hrdlo.. Holčina mi na to řekla, ale to je u nás normální, my tak tady jako fungujeme.. Hmm tak jí říkám, asi mám jinou citlivost .. ale tak schválně.. komu v tom taky není dobře.. přihlásila se většina dětí ve třídě.. šok!!Slyšela jsem jen: ty vole nekecej fakt jo??Byla dost překvapená.. Ta stejná holka při pošťuchovaní s kámošem dostala ránu do břicha.. zeptala jsem se jí jestli je ok. "Jj jasně v pohodě.. normálka.." Jak se musíme vnímat, že toto bereme za normální? Tak jsem číhala na věci, za které těm holkám můžu poděkovat.. a zjistila jsem, že dost pomáhají druhým i mne.. oceňovala jsem to na hlas.. měly výraz jako, že jsem trapná.. styděly se za to. Začali jsme se bavit o laskavosti.. že není umění být na někoho hnusnej ale je umění být laskavý a co laskavost dělá v našem těle.. Končila jsem program.. a balila jsem věci. V hlavě jsem si říkala, že v té třídě jsou super dečka, jen jungle.. boj o přežití.. proto hrají hru na tvrdost.. asi 

Ta holka přišla k tabuli vrátit fixu a než ji položila nakreslila na tabuli v rohu srdce a odešla. Co vám budu říkat.. měla jsem slzu na krajíčku.. díky ze možnost.. je to někdy jízda.. ale když člověk vidí malinké světýlko laskavostí či naděje.. je to k nezaplacení.