Vztek. Stud. A odvaha ho pustit.

Dnešní individuální setkání bylo hluboce inspirativní.

Přišla ke mně mladá žena a hned mezi dveřmi říká:
„Dneska jsem nějak nesvá… Cítím se líp než minulý týden, a přesto nejsem pokorná. Jsem nějak... mimo.“

Po několika otázkách jsme to našly.
Vztek. Byla naštvaná. Ale když jsem se jí zeptala, co by potřebovala, jen pokrčila rameny:
„Nevím.“

Šly jsme do těla.
Krátká meditace, dech, prostor pro to, co chce přijít. A přišel obraz:
Drží sekeru a seká do gumového kruhu. Přesekává ho.
Konečně rozbíjí to nekonečné kolečko, ve kterém se pořád točí.

Říkám jí:
„Tak pojď. Vezmi si meditační polštář. Pusť ten vztek ven. Dělej ten pohyb jako se sekerou. Tvoje tělo ví.“

Ona na to:
„To ne… To si udělám doma. Před tebou bych se styděla.“

Kolik z nás to má stejně?
Stydíme se projevit vztek.
Bojíme se, že budeme moc. Hysterické. Zlé.
A tak ho dusíme. V sobě.

Říkám jí:
„Nebudeš ho směřovat na mě. Jen ho necháš projít. A víš co? Já se přidám. Mám taky co vypustit.“

Vzaly jsme polštáře a šly do toho.

A pak… úleva.
Tělo se uvolnilo. Dech se rozproudil.
Přišel smích. Radost. Lehkost.

Jako děti jsme vztek prožívali přirozeně. Křikem, pohybem, slzami. Ale společnost nás naučila, že to je špatně.
Vztek = trest, stud, výčitka.

A tak jsme se naučili jednu věc: potlačit.
Jenže emoce, které nepotkáme a nepustíme, nezmizí.
Zamíří proti nám.

Vztek, který nemůže ven, se otočí. Proti nám samým.
Vztekáme se na sebe. Stydíme se za sebe. Držíme to v sobě.

Ale když ho konečně pustíme...
Přijde úleva.